Cisterciácký řád vznikl z touhy po návratu ke kořenům mnišského života a doslovnému dodržování řehole svatého Benedikta. Benediktinské kláštery se v průběhu staletí od těchto zásad odchylovaly, a právě vůči této praxi se cisterciáci jasně vymezili, když usilovali o přísnou askezi, skromnost a odloučení od světského života. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří tradičně zakládali kláštery na kopcích, noví reformátoři záměrně vyhledávali odlehlá údolí. Ta jim kromě klidu nabízela i praktické výhody – častější výskyt vodních zdrojů a úrodnější půdu. Právě jedno z takových údolí, v krajině kolem řeky Střely, se stalo místem vzniku kláštera v Plasích.

Údolí řeky Střely splňovalo předpoklady, které řád vyžadoval – bylo izolované a bohaté na vodní zdroje. Jeden z barokních kronikářů dokonce poznamenal: „Kopej v klášteře, kde chceš, mnohé prameny najdeš.“ Přesto zde mniši čelili náročné výzvě: říčnímu a podmáčenému terénu. V podobných případech se pro vyztužení základů běžně užívaly dřevěné piloty. Některé druhy dřeva, zejména dub, pod vodou tvrdnou a dlouhodobě odolávají rozkladu. Podle zmínek z kronik stála alespoň část středověkého konventu právě na pilotách.

Klíčový stavební průlom přišel v baroku, kdy se opat Eugen Tyttl rozhodl pro radikální přestavbu. Spolu s architektem Janem Blažejem Santinim navrhli ambiciózní konstrukční systém. Do základů nové budovy konventu bylo v průběhu zhruba třicetileté stavby zatlučeno na 5103 dubových pilot. Na nich spočíval dubový rošt, na kterém byly položeny pískovcové základy klášterní budovy.

Fungování celého systému záviselo na trvalé přítomnosti vody. Aby dubové piloty nepodlehly hnilobě, bylo do základů přivedeno několik silných pramenů z okolních kopců pomocí dřevěného potrubí. Přebytečná voda byla odváděna do řeky Střely regulovatelným přepadem.

Santini a Tyttl celý systém korunovali dvěma vodními zrcadly umístěnými pod monumentálními visutými schodišti. Tyto bazény sloužily ke kontrole hladiny a kvality vody, a zároveň představovaly důmyslnou slovní i vizuální hříčku – střední části schodiště se říkalo „zrcadlo“, takže vzniklo doslovné i symbolické “zrcadlo v zrcadle”. Celý systém byl lapidárně shrnut do nápisu na základním kameni: Aedificium hoc sine aquis ruet – Bez vod se stavba zřítí.