Stabilita a dlouhodobá udržitelnost Santiniho konventu závisí na pečlivě promyšleném souboru technických řešení. Klíčovou roli hrají systémy regulující vlhkost a teplotu. Unikátně dochovaný systém barokních dubových pilot, roštu a na něj navázaný vodní systém chrání základy budovy. Přítomnost vody v základech ale zároveň zvyšuje potřebu účinného větrání. Kvůli kontrolním vodním zrcadlům v přízemí je objekt vystaven vzdušné vlhkosti více než běžné stavby. Proto bylo nezbytné vytvořit větrací mechanismus pro stabilizaci vnitřního klimatu, aby budova mohla dlouhodobě odolávat náročným podmínkám.

Významnou úlohu v něm sehrává rajský dvůr. Ten byl uměle navýšen o 3,5 metru nad okolní terén. Tím se nejen překryly zbytky původního konventu, ale zároveň se díky tomu předešlo problémům s nízko položeným, trvale zastíněným a vlhkým rajským dvorem. Pod vysokou vrstvou zeminy se skrývá podzemní chodba, tzv. vzdušník. Ta je vybudována z lomového kamene a je zaklenuta čtvrtkruhovou klenbou. Prochází za vnitřní zdí konventu po celém obvodu rajského dvora. Chodba umožňuje vysoušet nosné zdi kontinuálním prouděním vzduchu. 

Kromě větrací funkce plní chodba i funkci tepelné regulace budovy. Navýšený terén rajského dvora funguje jako velká akumulační kamna. V létě slunce ohřívá půdu na rajském dvoře a ta pak zůstává vyhřátá ještě do hlubokého podzimu. Teplo z půdy ohřívá vzduch ve vzdušníku a tento ohřátý vzduch pak putuje skrze otvory v okenních parapetech do ambitu. Systém tak funguje jako automatické přitápění a pomáhá chránit budovu před promrzáním. 

Uvedený systém je založen na základních fyzikálních principech, které se ve stavitelství používaly po staletí. Kláštery, mohutně přestavované na přelomu 17. a 18. století, však přišly s celou řadou důmyslných řešení. Odvětrávání zdiva pomocí rozsáhlých systémů štol se dochovalo do určité míry například v klášteře v Teplé nebo v Břevnově. Promyšlené propojení vzdušného a vodního systému v plaském klášteře je však (minimálně svým rozsahem) výjimečné.