Historie plaských hodinářů je stejně dlouhá, jako hodin samotných, ale není tolik známá, a to zejména proto, že písemné zprávy o hodinářích jsou útržkovité, není jich mnoho a nejsou zpracované. Co tedy lze o historii plaských hodinářů říct?

Nejvíc informací přináší záznamy z místních pamětních knih a kronik. Jedny z nejstarších záznamů jmenovitě uvádějí  dva muže, jež mohli patřit mezi první hodináře, ne-li úplně první.  Podle tohoto textu stroj roku 1686 „fecit“ (udělal) jakýsi Friedrich Freidrich, a dále je zde poznamenáno, že Georg Haller stroj roku 1720 „melioravit“ (vylepšil). Kdo byli tito muži, a jestli patřili mezi členy klášterní komunity, však zatím nevíme. Dějiny hodinářů s těmito dvěma jmény utichají a otázkou zůstává, kdo zde působil po nich, kdo byl hodinářem po zrušení kláštera a kdo v průběhu devatenáctého století? Odpověď možná čeká v neprobádaných archivech. Trochu více informací se objevuje o hodinářích dvacátého století, o kterých se zmiňují městské kroniky a zejména pamětníci.

V poválečné době se budova sýpek stala součástí státního majetku, který byl přidělován podnikům, které jej potřebovaly. Není zcela jasné, kdo v této době zaštiťoval chod hodin s každodenním natahováním, pravděpodobně to byla obec. V kronice obce Plas I. díl (1945-1957) se uvádí, že v roce 1946 byly vráceny zpět zvony, které se za války odvezly do Prahy:  „Pensisté je dopravili na věž a R. Háže je uvedl opět v chod. Dne 1. března 1946 bily opět poprvé. Natahuje je Pícl. Stará se o ně dobře. R. Háže umí opravovat.“  Záznamy v kronikách se pak místy a velmi stručně zmiňují o poruchách stroje a jeho opravách, na nichž se během druhé poloviny 20. století podílelo několik osob, mezi kterými výrazně vyčnívá jméno Richarda Hážeho, poprvé uvedeného v roce 1946 a naposledy roku 1967. Jednalo se o zručného zámečníka, kterého kroniky vždy zmiňují pouze v souvislosti s opravou stroje, ale místní pamětníci upřesňují, že stroj chodil dlouhá léta také sám natahovat.

Jako opravář je Richard Háže uváděn ještě i v polovině 60. let, i přes to, že již deset let před tím komentoval kronikář jeho zdravotní stav:  „V roce 1955 jsme neslyšeli hluboké opakování. Ujal se toho František Pröll. Dovede to. Háže R. už je starý. Stroj byl uveden v chod 25. srpna 55. Bylo třeba větší opravy.“ 

Kroniky také prozrazují, že fungovat jako hodinář nebo opravář hodin znamenalo být vesměs dobrovolníkem. Svědčí o tom záznamy, které uvádějí některé opravy jako „Akce Z“. Například v roce 1964 kronikář píše: „Richard Háže sen[ior] ve svých 84ti letech dokázal za pomoci Antonína Jakeše opravit složitý mechnaizmus hodin (nacházejících se nad královskou kaplí), které několik měsíců byly v klidu, odpracovali 55 hodin. Dík za jejich obětavou práci.“ (Kronika města, II. díl, s. 493).

Výraznou osobností byl hodinář Robert Drozda, který se o hodinový stroj staral bez mála čtyřicet let, od 17. května 1980 (poprvé natáhl stroj v 11.45hod) do 30. listopadu 2019. Jako první se podělil o svůj hodinářský příběh s širokou veřejností, když sepsal publikaci „O duši plaských hodin“. Se svým příběhem seznamoval zájemce v rámci Speciálních prohlídek hodinové věže s hodinářem, pořádaných v posledních letech vždy na konci návštěvnické sezóny. Během své hodinářské služby se zasloužil nejen o plynulý chod hodin, ale také například o opravu ciferníků (duben 1983). V jeho každodenní řeholi mu čas od času pomáhali rodinní příslušníci, přátelé a jím zaškolení pomocníci, kteří zaskakovali v době jeho nepřítomnosti. Od konce září 2019 začal takto zaučovat nového pomocníka, Pavla Nováka, který po něm práci převzal v prosinci téhož roku, a stal se tak novým plaským hodinářem.

Pavel Novák je vyučený zámečník, má tak svojí odborností k funkčnímu uspořádání a běhu stroje velmi blízko. Bydlí i pracuje v Plasích a jako místní rodák – patriot nově přijal i tento nový úkol, či výzvu. A to s velkou pokorou, rozmyslem i úctou ke svému předchůdci a k hodinám samotným.

„Prvně jsem nahoru k hodinám šel s Robertem Drozdou tuším 6. října 2019. Pak mě to vtáhlo, a to už nejde couvnout, to už se musí dělat dál. Takže když Robert zemřel a správa kláštera mě oslovila, jestli to převezmu, řekl jsem si, že to nejde jinak a vezmu to. Teď vždy, když přicházím, tak se s hodinami pozdravím, stejně, jako to dělal Robert - jeho stroj poslouchal… Tak snad mi to půjde. “

 Přejme mu, ať ho toto nové poslání baví, hodiny jej přijmou za vlastního a ať se jeho kapitola jako plaského hodináře píše jako dlouholetá a šťastná. - Začala navýsost symbolicky prvním rozezněním na Robertovu památku týden ztichlých zvonů - v sobotu 7. prosince roku 2019 ve 13:00.